Mladý český učitel přijíždí učit místní děti číst a psát. Ony ho učí podpalovat oheň v kamnech kukuřičnými středy. Toulaví psi, rozšlapané moruše, kvetoucí zlatobýly, vzdálený hukot Dunaje. A postupně přicházejí vzpomínky, jako by se věci přiházely znovu: léta strávená v gymnastické tělocvičně, divadelní prkna, studia v Německu, samota různých pobřeží a cest. Tváře lidí, prchavé momenty blízkosti. Mladý autor Matěj Hořava přichází s meditativní, autobiograficky laděnou a stylisticky výraznou prózou. V krátkých, hutných kapitolách, psaných barvitým jazykem, krouží kolem podstatných životních událostí i zdánlivě prchavých pocitů, které si však člověk kdovíproč pamatuje až do smrti: určitý úhel světla, pohled ženy, která bude či nebude jeho, vytí vlka na stráni. Před čtenářem se tu postupně rýsuje jedno zvláštní mládí, jeden svérázný způsob existence. Přestože kniha je složena z fragmentárních textů, motivy blízkých žen, cesty a útěku, účtování s dětstvím jako by tvořily jednu jedinou bytost, snad autorovu animu. Tato jádra se rozvíjejí ve spirálách, jak autor postupně přidává další vzpomínky a zážitky a zavrtává se svým psaním hloub. Vzácná je přitom Hořavova schopnost vyhmátnout z látky času drobné uzlíky, kde se vlákna potkají. - Jan Němec, spisovatel
