Od počátku historie tištěných periodik, tedy již čtyři sta let, se traduje, že noviny obsahují články. Čtenáři je to jasné. Pod každým titulkem je jiný „článek“. Není to tak docela pravda. Leckterý text skutečně článkem je, tedy charakteristickým druhem novinářského zpracování informace. Většina ostatních textů však nejsou články, ale nejrůznější jiné žánry: rozhovory, reportáže, črty, eseje, fejetony... Bývaly doby, kdy noviny opravdu obsahovaly skutečně jen články. V prvních periodikách, právě před čtyřmi sty lety, kdy se informace sázely do rámů stran tak, jak docházely. Členily se po odstavcích, v články, tak jako v zákonících. V zákonících články zůstaly, ale v novinách je článkem jen některý z textů. Třeba zpravodajský, agenturní článek, s chronologickou či analytickou výstavbou, někdy ve tvaru zpravodajské skládačky... Všechny zpravodajské žánry by však měly ctít zpravodajské atributy objektivity a pravdivosti. Informace ověnčené výrazy jako údajně a prý zbavují snad novináře odpovědnosti, ale určitě zbavují jeho sdělení a někdy potažmo i celý novinový neb časopisecký titul serióznosti. To však většinový čtenář neví. Analýza novinářských textů je pro něho španělskou vesnicí. Je náchylný věřit tištěnému slovu i v bulvárním plátku jako článku zákona. Mediální gramotnost je u nás ve středoškolském vzdělání ještě na hranici výuky abecedy a koktavého slabikování. Navíc těžiště průběžného všeobecného poznávání světa se již dávno posunulo dál, do oblasti audiovizuální, která má také svá pravidla. Tisk je historickou záležitostí, čtyři sta let vývoje periodického tisku svědčí o významné úloze při stále masovější a intenzivnější komunikaci mezi lidmi. Den za dnem však odsouvá tištěná média do historie, která není z pohledu současné generace důležitá, když přece budoucnost má především internet. Přesto však počet tištěných titulů stoupá, časopisy jsou integrujícím prvkem různých sociálních skupin. Zanedbatelná není ani propagandistická či propagační úloha, o čemž svě
