Postava chilského generála Augusta Pinocheta (nar. 1914) vzbuzuje protikladné a nesmiřitelné reakce po celém světě, a to od chvíle, kdy se generál v roce 1973 postavil do čela puče, který svrhl legální chilskou levicovou vládu a nastolil v zemi režim vojenské junty. Jedni v něm vidí krvavého diktátora, po němž zůstaly tisíce mrtvých a umučených, druzí neohroženého chilského zachránce před komunismem a strůjce ekonomického rozvoje země. Gonzalo Vial, univerzitní profesor a historik, se snaží vytvořit životopisný portrét svého krajana generála Pinocheta bez apriorních ideologických východisek, nezastírá však, že životní běh generála líčí jako příběh odvíjející se v základním politicko-společenském schématu druhé poloviny 20. století, jakým pro autora byla obrana západní civilizace proti mezinárodnímu komunismu. Ať už čtenář zaujímá jakékoliv stanovisko, Vialova kniha je přínosná už tím, že předkládá detailní a věcně zasvěcený pohled na chilské události a společnost zevnitř. Autor věnuje pozornost generálovu rodinnému a sociálnímu zázemí, jeho profesionální kariéře v letech 1933–1971, a poté se soustřeďuje na vztah tradičních chilských vojenských složek vůči socialistickému prezidentovi Allendovi, za jehož úřadu dochází k politické a sociální polarizaci chilské společnosti. Po vylíčení puče proti zavedené chilské demokracii, jak k němu došlo 11. září 1973, se autor zaměřuje na popis následné obnovy společenského a hospodářského života země a na Pinochetovu úlohu v tomto procesu. Na jedné straně zde funguje režim, jehož policie (DINA) provádí krvavou represi proti komunistické a socialistické opozici s bilancí několika tisíc obětí. Na druhé straně je v Chile se souhlasem vojenské junty budována nová ekonomická struktura pod taktovkou mladých neoliberálních ekonomů vyškolených chicagskou školou, v čele s talentovaným Jorgem Cauasem Lamou. Právě popis „šokové terapie“, ke které svoluje Pinochetova junta, patří k nejpřínosnějším částem knihy, podobně jako líčení zahraničně
