Kristus, Duch a jednota církve v dějinách Ekleziologie J. A. Möhlera
Kniha o teologii církve Johanna Adama Möhlera (1796-1838) nás přivádí do období osvícenství a romantismu, jež tvoří myšlenkové předpolí duchovního vývoje 19. a 20. století. Na tomto švábském teologovi, který patří ke generaci zakladatelů tzv. katolické tübingenské školy, a v jeho širším kulturním a myšlenkovém kontextu je možné sledovat budování základů současné ekleziologie. Monografe předkládá rozbor Möhlerova díla v jeho vývoji. Raná práce Die Einheit in der Kirche (1825) promýšlí pojetí církve v teologii církevních Otců prvních staletí i v kategoriích teologického romantismu. V pozdějších pracích, především v Symbolik (1832), se Möhler pokusil srovnat koncepce církve různých křesťanských tradic. Möhler vychází ze svého původního zaměření církevního historika: jeho teologická refexe je dějinně poučená, navíc doceňuje dějinný charakter Zjevení, podobně jako to činí jiný veliký teolog 19. století J. H. Newman. Jeho dílo nestojí jen u zrodu dnes významné teologické tradice, ale ovlivnilo též teologii tzv. římské školy a bylo přijato ofciální naukou I. i II. vatikánského koncilu. Český čtenář se tak může poprvé důkladně seznámit s autorem, který je důležitým klíčem k pochopení současné ekleziologie a jehož práce se staly nedílnou součástí teologie 19. i 20. století (A. Š. Chomjakov, G. Perrone, V. S. Solovjov, P. Evdokimov, J. Ratzinger, W. Kasper, M. J. Himes, B. Forte).
