Rok 1740 patří k nejvýznamnějším mezníkům evropských dějin. V květnu umírá pruský král Fridrich Vilém I., v říjnu král český a uherský, císař Karel VI. a o osm dní později ruská carevna Anna Ivanovna. Karty jsou rozdány. Právě tady začíná křižovatka novodobé historie, bohužel ne zrovna ověnčena mírovými počiny, ba naopak. Je protkána krvavými bitvami, krutostí nikterak nekorespondující s osvícenstvím prodírajícím se na světlo Boží... A přesto je této epoše v našich dějepisech věnována minimální pozornost, i když se jedná o dobu nadmíru dramatickou a zajímavou. Kdo dnes například ví o bavorském kurfiřtovi Karlu Albrechtovi a přitom to byl český král jako Karel III. a dokonce císař Svaté říše římské národa německého (Karel VII.). Pravda, tragická postava, vládl České koruně (spíš nevládl) necelý rok a zapsal se do našich dějin jako druhý zimní král, hned po Fridrichu Falckém, nicméně do naší historie patří, na tom už nikdo nic nezmění... Naskýtá se otázka, proč se o něm a o této době (1741 1742) tak málo ví, jestli spíš není záměrem českého velikášství či zakomplexovanosti nepřipustit si fatální zklamání či zradu, když tehdejší světské i duchovní elity porušily přísahu na Pragmatickou sankci císaře Karla VI. Podle ní byla po jeho smrti potvrzena nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků platnost nástupnictví linie ženské. Právoplatnou dědičkou a nástupnicí se tedy stává nejstarší dcera Marie Terezie... A přesto na šest set českých šlechtických rodů z 1200, tedy plná polovina, zradila novou panovnici a holdovala Karlu Albrechtovi, zatímco druhá polovina se k tomu chystala, nevyjímaje pražského arcibiskupa Jana Mořice Gustava hraběte Manderscheida Blanckheima.. Je polehčující okolností, že tenkrát už téměř nikdo nepočítal s habsburským Rakouskem, na které se ze všech stran jako supi slétli Prusové, Bavoři, Sasové, Francouzi..? Už v prosinci 1740 přepadl pruský a braniborský král Fridrich II. Slezsko, tehdy bohatou a neodmyslitelnou